Psychoterapie & sebepoznání

PSYCHOTERAPIE – PCA přístup

Person Centered Approach (PCA) – přístup zaměřený na člověka vyvinul jeden z nejvlivnějších amerických psychologů 20.století Carl Rogers. Jeho podstatou je myšlenka, že každému člověku je vlastní přirozená schopnost měnit se, růst a vyvíjet se a získávat tak svou osobitost, jedinečnost a samostatnost – stávat se sám sebou.

Tento proces se odehrává v ryzím, autentickém vztahu mezi klientem a terapeutem. Terapie tedy pro něj nebyla nikdy jen technikou, něčím, co lze nacvičit a jen mechanicky opakovat. Do každého vztahu vždy vstupoval velmi osobně – jako člověk (nikoliv jako „odborník“, který má díky své specializaci nadřazené postavení). Svých klientů si cenil a vážil, atmosféra jeho práce byla citově vřelá, nehodnotící a ryzí.

„Kdybych mohl, nejraději bych odhodil všechna slova tohoto rukopisu a nějak vám „ukázal“ zážitek, jakým je terapie. Je to proces, věc sama o sobě, vztah, dynamika. Není to to, co o ní říká tato kniha, ani co o ní říkají jiné knihy, stejně tak jako květ není popis botanika nebo vytržení básníka nad květem.

Terapie je často esencí života a tak je třeba jí také rozumět. Tato kniha je o utrpení a naději, o úzkosti a uspokojení, kterými je naplněná pracovna každého terapeuta. Je o klientovi v mé pracovně, který sedí proti mně u konferenčního stolku a vede zápas o to, aby byl sám sebou, a přeci se této vyhlídky velmi bojí. Tato kniha je o mně, jak sedím s klientem, dívám se na něj, zúčastňuji se jeho zápasu tak hluboce a citlivě, jak jsem toho jen schopný.“

Rogers: Terapie zaměřená na klienta

Během své celoživotní profesionální dráhy objevoval Rogers nejrůznější aspekty terapeutického vztahu. Mezi jeho klíčové kvality patří empatické porozuměníschopnost akceptovat klienta takového, jaký v daném okamžiku je.

Jemné a citlivé společenství nabízené empatickým člověkem, jenž disponuje opravdovostí a úctou, přináší osvícení a hojivý účinek.

Carl Rogers

IMAGINACE

Aktivní imaginace je terapeutická metoda, kterou vyvinul významný švýcarský lékař a psychoterapeut C. G. Jung.  Využívá přirozené schopnosti mysli rozvíjet v uvolněném stavu naši představivost, která se  – podobně jako naše sny nebo lidové příběhy a pohádky – vyjadřuje pomocí symbolů. Ty jsou důležitými aspekty našich nevědomých procesů, které nás ovlivňují, aniž bychom si toho byli plně vědomi.

Pokud se s nimi naučíme pobývat, vnímat je, rozumět jim, pak nás mohou obohatit novou energií, novou motivací k aktivitě, novým životním nasměrováním. Zahrneme-li neznámé fantazijní obrazy (vnitřní postavy, zvířata či předměty) do svého prožívání, uvolní se energie, do té doby využívaná k vytěsňování důležitých aspektů nás samotných mimo vědomí. Tato uvolněná energie je pak k dispozici k dalšímu psychickému vývoji – individuaci a celistvosti.

Terapeutický účinek aktivní imaginace zvyšuje, propojí-li se s arteterapií a obrazy z nevědomí se ztvární výtvarnými prostředky. Malby či výtvory z modelovací hmoty lépe fixují prožitky ve vědomí a je pak s nimi možné dále terapeuticky pracovat.

 

TERAPEUTICKÁ PRÁCE SE SNY

Využitím snů v psychoterapii jsou známy především analytické a psychodynamické směry. Za „objevitele“ významu snů pro novodobou psychoterapii je považován Sigmund Freud. Na něj navázal a v mnohém jej překonal C. G. Jung. V rámci gestalt psychoterapie se můžeme setkat nejen s hraním různých rolí, ale i snových postav. Inspirativní jsou i myšlenky amerického fyzika a psychoterapeuta Arnolda Mindella, v jeho pojetí „kvantové mysli“ mohou snové zážitky rozšířit našemu „Malému já“ obzor, najít nové vhledy, neobvyklé způsoby reagování, chování, uvažování – tedy integrací snu rozšířit svou existenci do „Velkého já“.

Mám však za to, že je možné zabývat se sny i v atmosféře na klienta zaměřené psychoterapie (PCA přístup). Podstatou terapeutické změny v tomto přístupu je důvěra v přirozenou tendenci každého živého organizmu k růstu a sebeaktualizaci, k naplnění vlastních dispozic a schopností. Tento „vnitřní rytmus organizmu“ není nutno (ani možno) nijak záměrně vytvářet, tedy dosahovat ho vůlí či rozumem, ale je daleko spíše spojen se stavem psycho-fyzického uvolnění. To může nastat jen tedy, jsme-li v bezpečném prostředí. V psychologickém slova smyslu to znamená, že klient vnímá terapeuta, situaci terapie nebo i práci se snem jako co možná nejméně ohrožující.  Hlavním cílem práce se sny není získání vhledu do snu (i když bývá častou součástí terapeutické práce v pokročilejších fázích), ale vytvoření bezpečného prostoru pro snový zážitek klienta, pro jeho přijetí vědomým JÁ a scelení s celkem organizmu.

 

TERAPEUTICKÁ PRÁCE S PÍSMEM – TERAPIE PÍSMEM

Vytvoření grafognostického obrazu (graphein = psát, gnóze = bezprostřední poznání) nabízí možnost prohloubení sebepoznání klienta. Písmo a také doplňující kresebné techniky (strom a postava) jsou bohatým zdrojem symbolického a výrazového projevu nejrůznějších psychických aspektů osobnosti. V terapeutické práci lze tak porozumět nejhlubším prožitkovým rovinám (emocím, instinktivním impulzům a tíhnutím, hlubokým potřebám, nevědomým procesům) v souvislosti s vědomou adaptací osobnosti (sociální role, aspirace, nasměrování vůle, sebeobraz).  Podstatou terapie písmem není sdělování suchých informací, ke kterým nemá klient vědomý vztah, ale vytvoření neohrožující atmosféry pro hlubší porozumění sama sobě a pro pro sebeakceptaci.

V rámci terapie písmem lze pracovat s nejrůznějšími osobními tématy, které jedinečné písmo klienta nabízí – např. vztahové problémy, ztráta životní energie, pocit nedostatečného životního nasměrování, přetrvávající nespokojenost, napětí, neklid, útlum, stagnace či nejistota. Také lze zmapovat strukturu osobnosti:

  • vitalita, typ výkonu, zatížitelnost, ekonomie sil, způsob regenerace
  • temperament  – klasické Hippokratovy typy (sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik), Kretchmerova typologie (cyklotým, schizotým)
  • emocionalita, převažující vyladění, způsob zacházení s emocemi, emoční stabilita, emoční inteligence
  • racionalita, způsob myšlení, schopnost koncentrace, organizační a řídící schopnosti, kreativita
  • vůle: aktivní (energičnost, činorodost, iniciativnost, ctižádost, rozhodnost, potřeba sebeprosazení), pasivní (sebeovládání, trpělivost, vytrvalost, důkladnost, stálost, odolnost, potřeba řádu a řízení)
  • sebepojetí: napojení na hlubinné vrstvy, vštípený sebeobraz
  • sociabilita: extraverze – introverze, dominance – submisivita, komunikační styl, adaptace na sociální normy a konvence
  • Lze též využít rozmanitých osobnostních typologií: Riemannova typologie, typologie V. Satirové, K. Horneyové, A. Millerové